ALENKA V ŘÍŠI DIVŮ

   "ZDE!" zvolala Alenka. Úplnězapomněla ve vzrušení okamžiku, o kolik vyrostla za posledních několik chvil, a vyskočila s takovým spěchem, že okrajem své sukénky převrhla. lavici porotcůa vysypala je všechny na hlavy pod nimi shromážděného obecenstva; a tu uzřeli ubozí porotci zmítajíce sebou a velmi jí připomínajíce skleněnou nádrž se zlatými rybkami, kterou náhodou převrhla minulého týdne.

   "Ó, tisíckrát prosím za odpuštění!" vykřikla tónem velkého zděšení, a začala milé porotce sbírat, jak jen rychle dovedla, neboťnehoda se zlatými rybkami jí dosud vězela v hlavěa ona se nejasnějaksi domnívala, že nesesbírá-li je ihned a neposadí zpět, kam patří, určitězahynou.

   "V líčení se nemůže pokračovat," řekl Král velmi vážným hlasem, "dokud nebudou všichni porotci zpátky řádněna svých místech - ale všichni," opakoval s velkým důrazem, pohlížeje přísněna Alenku.

   Alenka se podívala na lavici porotcůa viděla, že ve spěchu posadila ještěrku Vaňka hlavou dolů, a ten, ubožák, nemoha se pohnouti, smutněmával svým dlouhým ocáskem. Ihned ho uchopila a posadila hlavou vzhůru; "ne, že na tom mnoho záleží," řekla si k sobě; "myslím, že je nám tu při tomto líčení stejněplatný hlavou vzhůru jako vzhůru nohama."

   Jakmile se porotci trochu vzpamatovali z leknutí, způsobeného touto nehodou, a jakmile se nalezly jejich tabulky a kamínky a byly jim vráceny, dali se pilnědo práce a začali popisovat historii celé příhody, všichni mimo Vaňka, jenž se zdál příliš zmožen, než aby mohl dělati něco jiného, nežli seděti s otevřenou hubou a dívati se do stropu soudní síně.

   "Co víte o celé věci?" otázal se Král Alenky.

   "Nic," řekla Alenka.

   "Vůbec nic?" naléhal Král.

   "Vůbec nic," řekla Alenka.

   "To je velmi důležité," řekl Král, obraceje se k porotě. Porotci to zrovna začínali zapisovat na své tabulky, když Krále přerušil Bílý Králík: "Vaše Veličenstvo chtělo ovšem říci ,nedůležité`," řekl velmi uctivým tónem, ale přitom se mračil a dělal na Krále obličejem významné posuňky.

   "Ovšem, nedůležité, jsem chtěl říci," pravil spěšné Král a pokračoval polohlasem k sobě "důležité - nedůležité - nedůležité - důležité -" jako by uvažoval, které z obou slov zní lépe.

   Někteří porotci si zapsali "důležité" a někteří "nedůležité" , Alenka to viděla, ježto byla dosti blízko, aby mohla nahlédnouti do jejich tabulek; "ale naštěstí na tom vůbec nezáleží ", pomyslila si u sebe.

   V tom okamžiku Král, jenž už nějakou chvíli něco zapisoval do svého zápisníku, zvolal: "Ticho!" a přečetl ze své knihy: "Zákon čtyřicátý druhý: Veškeré osoby vyšší jedné míle musí opustit soudní síň."

   Všichni se dívali na Alenku.

   "Já nejsem vyšší jedné míle," řekla Alenka.

   "Jste," řekl Král.

   "Skoro celé dvěmíle," dodala Královna.

   "Tak ať, ale já nepůjdu," řekla Alenka; "a mimo to není tožádný zákon: vy jste si to zrovna teďvymyslil."

   "Je to nejstarší zákon v celé knize," řekl Král.

   "Pak by to mělo být Číslo Jedna," řekla Alenka.

   Král zbledl a spěšnězavřel svůj zápisník. "Uvažujte o svém výroku," řekl porotětichým, chvějícím se hlasem.

   "Ještěmusí přijít další důkazy o vině, ráčí-li Vaše Veličenstvo," řekl Bílý Králík, vyskočiv na nohy u velikém spěchu: "právěbyl nalezen tento papír."

   "Co je v něm?" řekla Královna.

   "Ještějsem ho neotevřel," řekl Bílý Králík, "ale zdá se, že je to dopis, který obžalovaný napsal pro - pro někoho."

   "Tak to jistěbude," řekl Král, "ledaže by ho byl psal pro nikoho, což, víte, není obvyklé."

   "Komu je adresován?" otázal se jeden z porotců.

   "Není vůbec adresován," řekl Bílý Králík, "a nic na něm ani není napsáno." Nato rozevřel papír a dodal: "A nakonec to není vůbec dopis: jsou to verše."

   "Je to rukopis obžalovaného?" otázal se jiný z porotců.

   "Nikoli, není," řekl Bílý Králík, "a to je na tom to nejpodivnější." Celá porota se dívala bezradně.

   "Pak musil napodobit rukopis někoho jiného," řekl Král. Tváře porotcůse opět vyjasnily.

   "Ráčí-li Vaše Veličenstvo," řekl Srdcový Kluk, "já jsem to nepsal a oni nemohou dokázat, že jsem to psal: není to podepsáno."

   "Jestliže jste to nepodepsal," řekl Král, "tak je to jenom tím horší. To jste jistězamýšlel nějakou špatnost, jinak byste sebyl podepsal jako poctivý člověk."

   Celá soudní síňpropukla v potlesk: byla toprvá opravdu chytrá věc, kterou Král toho dne řekl.

   "To dokazuje jeho vinu," řekla Královna.

   "Nic takového to nedokazuje!" řekla Alenka. "Vždyťani nevíte, o čem ty verše jsou!"

   "Přečtěte je," řekl Král.

   Bílý Králík si nasadil brýle. "Kde mám začít, ráčí-li Vaše Veličenstvo?" otázal se.

   "Začněte na začátku," řekl Král vážným hlasem, "a pokračujte, až přijdete ke konci, pak přestaňte."

   Toto jsou verše, které Bílý Králík četl:

"On řekl mi, žes u ní byl
 a mluvil o mněs ním;
 Ona mi velmi měla v zlé,
 že plavat neumím.

On vzkázal, že jsem odešel,
 (což, víme, pravda jest):
 Půjdou-li věci takto dál,
 kterou se dáte z cest?

Já je dal jí, on zase jim,
 vy pak je dali nám:
 Ačvšechny byly nejdřív mé,
 zas vrátily se k vám.

Zapletu-li se já či on
 v tu nepříjemnou věc,
 tu doufáme, že vrátíte
 jim volnost nakonec.

Já domníval se, že jste byl
 (než na ni záchvat pad)
 překážkou mezi ním a mnou,
 a jí a námi snad.

Jen neprozraď; že nade vše
 je ony měly rády;
 to musí zůstat tajemstvím
 jen mezi kamarády."

   "To je nejdůležitější výpověď, kterou jsme dosud slyšeli," 'řekl Král, mna si ruce; "tak teď aťtedy porota - -"

   "Dovede-li. to kterýkoli z nich vysvětliti," řekla Alenka (v několika posledních minutách vyrostla již do takové velikosti, že se ani trochu nebála Krále přerušit), "dám mu pětník. Já nevěřím, že je ve všech těch verších nejmenší špetka smyslu."

   Všichni porotci si zapisovali na tabulky: "Ona nevěří, že je ve všech těch verších nejmenší špetka smyslu", ale žádný se nepokusil verše vysvětlit.

   "Není-li v nich žádného smyslu," řekl Král, "pak nás to ušetří velké spousty nesnází, víte, jelikož jej nepotřebujeme hledat. A přece, nevím - nevím," pokračoval, rozprostíraje si verše na kolena a nahlížeje do nich jedním okem, "zdá se mi, že v nich nakonec přece jen vidím jakýsi smysl. ,-- že plavat neumím --`, vy neumíte plavat, že ne?" dodal, obraceje se k Srdcovému Klukovi.

   Srdcový Kluk smutnězavrtěl hlavou. "Vypadám na to?" řekl. (Což opravdu nevypadal, jsa jen z papíru.)

   "Tak to by tak dalece bylo v pořádku," řekl Král a tlumeněsi začal verše pro sebe přeříkávat: " ,-což, víme, pravda jest` - to se ovšemtýká poroty - ,já je dal jí, on zase jim` ! no tuto máme, zde říká, co s koláči udělal, víte - -"

   "Ale dál stojí - ,zas vrátily se k vám`," řekla Alenka.

   "Nu, a tuhle jsou!" zvolal Král vítězoslavně, ukazuje na mísu koláčůna stole. "Nic nemůže být jasnějšího, než je tohle. A pak dál - ,- než na ni záchvat pad -` na vás, má drahá, nikdy, myslím, nepadl záchvat?" řekl, obraceje se ke Královně.

   "Nikdy!" vykřikla Královna zuřivěa hodila přitom kalamářna Vaňka. Nebohý malý Vaněk byl již zanechal psaní na tabulce prstem, shledav, že to nezanechává žádných stop; teďvšak opět začal horlivěpsát, užívaje k tomu inkoustu, který mu tekl potůčky po tváři.

   "Pak vám ta slova nepadnou," řekl Král, rozhlížeje se kolem sebe s úsměvem. V soudní síni však bylo mrtvé ticho.

   "To je slovní hříčka!" dodal Král uraženým hlasem, a všichni se horlivědali do smíchu. "Nechťporota uvažuje o svém výroku," řekl Král, toho dne už asi po dvacáté.

   "Ne, ne!" zvolala Královna. "Rozsudek napřed - výrok poroty potom."

   "Nesmysl!" řekla Alenka hlasitě. "To je nápad, chtít rozsudek před výrokem poroty!"

   "Vy buďte ticho!" vykřikla Královna, zrudnuvši do tmava.

   "To nebudu!" řekla Alenka.

   "Srazte jí hlavu!" ječela královna pronikavým hlasem. Nikdo se však nepohnul.

   "Kdo si z vás bude něco dělat!" řekla Alenka, která již tou dobou byla vyrostla do své přirozené velikosti. "Vždyťjste jen pouhá hromádka karet!"

   Sotva to dořekla, vznesla se celá hromádka do vzduchu a sesypala se na ni; Alenka vykřikla, napůl uleknutím a napůl hněvem, a jak se je pokoušela odraziti shledala, že leží na břehu řeky, hlavu položenu v klíněsvé sestry, která jí z tváře zlehka odmetala suché listí, jež na ni spadalo ze stromů.

   "Probuďse, drahá Alenko," řekla sestra. "Jak jsi to dlouho spala."

   "Ó, měla jsem takový divný sen!" řekla Alenka a vyprávěla, jak nejlépe si je dovedla upamatovati, všechna ta podivná dobrodružství, o nichž jste právě četli; a když ukončila, políbila ji sestra a řekla: "To byl opravdu podivný sen, má drahá; ale teďpospěš a utíkej k svačině, je už hodněpozdě."

   Alenka tedy vstala a odběhla, přemýšlejíc cestou, jaký to byl podivuhodný sen. Její sestra však zůstala seděti, opírajíc hlavu o ruku, pozorujíc zapadající slunce a myslíc na malou Alenku a její podivuhodná dobrodružství, až sama upadla v jakési snění, a toto byl její sen:

   Nejprve snila o malé Alence samotné a poznovu jí Alenčiny drobné ruce objímaly kolena a Alenčiny jasné oči vzhlížely do jejích očí - znovu slyšela její hlas a viděla podivné pohození hlavou, jímž se zbavovala vlásků, které si nechtěly dát říci a padaly jí do očí - a jak mu tak pozorně naslouchala nebo zdála se naslouchati, vše kolem ní oživlo podivuhodnými stvořeními Alenčina snu.

   U nohou jí zašustěla dlouhá tráva pod spěšnými kroky Bílého Králíka - v nedalekém rybníčku šplouchala utíkající ulekaná myška - slyšela zvonění talířůa šálkůnekonečné svačiny Zajíce Březňáka a jeho přátel, i pronikavý hlas Královny, odsuzující nešťastné její hosty k smrti - znovu kýchalo děťátko-vepřík na Vévodčiněklíněza zvuku rozbíjených talířůa mís znovu byl vzduch pln skřeku Gryfona, skřípání ještěrčina kamínku o tabulku, dušeného sténání potlačovaných morčat a do toho všeho se mísilo vzdálené vzlykání nešťastné Falešné Želvy.

   Tak seděla se zavřenýma očima a napolo věřila, že se sama octla v podzemní říši divů, ačkoli věděla, že nepotřebuje než oči otevřít a vše se promění v šedou skutečnost: tráva bude šustět pouze dotykem větru - rybníček se bude čeřit vlnícím se rákosím - zvonění šálků čajové společnosti se změní v pouhé cinkání zvonkůpasoucích se ovcí a ostré Královniny výkřiky v pokřikování pasáčka - kýchání dítěte, skřek Gryfonův a všechny ty ostatní podivné zvuky, věděla, se změní ve zmatený hluk nádvoří venkovského statku, a bučení krav v dálce nastoupí namísto těžkého vzlykání Falešné Želvy.

   A nakonec si představila, jak tato její malá sestřička bude v pozdější doběsama dospělou ženou; a jak si i ve zralém věku zachová prosté a milující srdce svého dětství a jak kolem sebe shromáždí jiné malé děti a rozzáří jim oči mnohým podivným vyprávěním, snad také vyprávěním svého dávného snu o podzemní říši divů; a jak s nimi bude cítit ve všech jejich prostých zármutcích a nacházeti radost v jejich prostých radostech, vzpomínajíc si na vlastní své dětství a šťastné dny tohoto léta.